LACO DECZI CELLULA NEW YORK & CHRIS DEPINO

LACO DECZI	• trubka
Chris DePino	• zpěv, foukací harmonika
Jan Aleš	• klávesové nástroje
Michael Krásný	• baskytara
'Vajco' Deczi	• bicí

6. listopadu 2013 • 20.00 h

Od svého vstupu na profesionální hudební scénu před jednapadesáti lety byl Laco Deczi (narozený 1938 v Bernolákovu) jejím enfant terrible a punc výjimečnosti mu zůstal dodnes. Už tehdy směřoval jinam než takřka všichni, kteří v tehdejším Československu hráli jazz. Navzdory převládajícímu trendu intelektuálního, téměř akademicky ukázněného west coast jazzu, byly už Decziho amatérské bratislavské skupiny oddány explozivnímu hard bopu z opačného pobřeží Ameriky a on sám vyznával kult jeho tragicky zesnulého génia Clifforda Browna. Posedlostí touto stylovou orientací dokázal po příchodu do Prahy nakazit i mnohem starší zdejší kolegy, včetně guru českého moderního jazzu Karla Velebného. Když se stal v letech 1963-66 právoplatným členem jeho legendárního SHQ, rozšířil Velebný, podle vzoru eastcoastových comb, původně čtyřčlenné obsazení na kvinteto a zároveň tak uvolnil pojistku k časované mině, která měla už brzy explodovat. V repertoáru i na gramofonových nahrávkách SHQ se objevily první vlaštovky autentického hardbopu, převzaté od Decziho celoživotního vzoru Clifforda Browna (Delilah, Jordu, Kiss And Run). S nástupnickou vlastní skupinou Celula a po emigraci s její americkou podobou Celula New York dokázal poselství Brownovy trubky spojit do působivé symbiózy s elektrickou jazzrockou fúzí Milese Davise, v jejímž duchu se odvíjí Decziho hudba až do současnosti.

Návštěvníkům Klausury se tentokrát představí v obměněné sestavě Celuly s domácími hudebníky, ale nebude chybět ani klíčový hráč její newyorské verze syn Vajco na bicí nástroje. Stejně jako při vystoupení v koncertní sérii Jazz na Hradě v roce 2011 se znovu po Decziho boku objeví hráč na chromatickou foukací harmoniku Chris DePino, narozený 1952 v New Havenu ve státě Connecticut. V rodině italských rodičů byl od dětství odkojen deskami s hlasy zpěváků obdobného hudebního zaměření, jakými byl Frank Sinatra, Tony Bennett či Dean Martin. Ještě mu však nebylo dvacet, když mu učarovala bluesová foukací harmonika Sonnyho Terryho, Big Waltera Horna a jejich mladších bílých následovníků Paula Butterfielda a Jamese Montgomeryho. Když Chris o něco později objevil chromatickou harmoniku s širším stupnicovým rozsahem a bohatšími prstoklady, jakoby mu narostla křídla. Dodatečným studiem a absolutoriem několika mistrovských kurzů u předních hráčů si jí osvojil natolik, že zanechal původní povolání železničního kontrolora a vedle činnosti politického aktivisty republikánské strany začal pravidelně vystupovat v Cafe Nine v New Havenu a nahrávat desky. Osudovým se stalo jeho setkání s dalším z hudebních residentů svého rodiště Lacem Deczim, s nímž kromě společných vystoupení nahrál v roce 2006 kompaktní disk Chris dePino Plays Deczi a v roce 2011 mu vzdal osobitý hold na albu Decziho skladeb Master Attracter.

Těžiště spolupráce obou vynikajících hudebních individualit se odehrává v rámci obvyklého stylového rámce koncertů Celuly s důrazem na rozvíjení Brownova odkazu v Decziho vlastních skladbách s příměsí horkokrevné salsy a široké škály jejích latinskoamerických ingrediencí. Nechybějí ovšem ani občasné návraty k bebopové klasice a standardům moderního jazzu, v nichž se oba hráči cítí jako příslovečná ryba ve vodě. V neposlední řadě ovšem přichází ke slovu také poloha, v níž Decziho trubka s širokým vroucím tónem a výjimečné přednesové kvality excelovaly už od počátku jeho profesionální kariéry při interpretaci pomalých balad. Právě v tomto spojení s podmanivými kantilénami dePinovy harmoniky tkví hudební kouzlo tohoto nezvyklého soužití obou nástrojů.

Antonín Matzner